Dominika Černohorská: U vína je důležité, z jakého vinohradu pocházejí hrozny na jeho výrobu a jak nad hospodařením v něm vinař přemýšlí
Za vínem se dá jít mnoha cestami. Někdo ho objeví náhodou, jiný si k němu dojde přes studium, praxi a roky práce ve vinohradu. U Dominiky je to kombinace – pevný základ z domova, studium oboru Vinohradnictví a vinařství na Zahradnické fakultě v Lednici Mendelovy univerzity v Brně a k tomu chuť dělat věci po svém. V roce 2016 společně s Ivem Markem založila Vinařství Plenér. Projekt, který dnes patří mezi nejrespektovanější jména na scéně a letos si odnesl titul Vinařství roku 2025. Za tímhle úspěchem ale nestojí jen práce ve sklepě. Dominika dlouhodobě ukazuje, že víno není jen o lahvi, ale i o krajině, přístupu a odpovědnosti. Je také spoluzakladatelkou spolku Mladí vinaři, stojí za iniciativou Pestrá vinice a aktivně se podílí na fungování profesních organizací, jako jsou Unie enologů nebo Ekovín.
Jak ses vlastně dostala k vínu? Byl to plán od začátku, nebo spíš cesta, která se postupně otevřela?
Víno je součástí mého života od malička. Děda s babičkou mají pár řádků za domem, vyrostla jsem na Jižní Moravě. Víno bylo pro mě vždycky nejpřirozenější součástí rodinných a přátelských setkání. Nejsem ale pokračovatelkou rodinné tradice vinařství ani rodinné firmy. Studium vinařství bylo rozhodnutí založené na touze vystudovat něco odborného, být blízko přírodě a věnovat se něčemu tvůrčímu, co je za mnou vidět.
Jsi spolumajitelkou a zároveň enoložkou Vinařství Plenér. Co všechno tvoje práce zahrnuje?
Titul enoložka nemám se svojí pozicí úplně spojený. Enolog je člověk, jehož role začíná primárně příjezdem hroznů do vinařství a končí naplněním vína do lahve. Plenér je pro mě ale komplexní záležitost. Řeším všechno – od koncepce vinohradů a práce v nich přes výrobu vína, prodej až po estetiku značky. V Plenéru jsme malý tým, kde nejsou jasně definované role. Když je potřeba, každý je schopný udělat všechno. Já tomu udávám směr.
Vinařství Plenér vzniklo před deseti lety. Když se ohlédneš zpátky, z čeho máš největší radost?
Radost je můj pohon, potřebuji ji cítit alespoň v malých dávkách na denní bázi. Pak je můj výkon lepší a radostnější (úsměv). Tím, jak je práce ve vinařství pestrá, jsou i ty samotné radosti pestré. Počínaje těmi ve vinohradě až po ty, kdy lidem naše víno chutná a oni mají radost, když ho ochutnávají.
Letos jste získali titul Vinařství roku 2025 a také cenu za udržitelnost a ekologický přístup. Co pro tebe osobně takový úspěch znamená?
Pořád je to něco, co zpracovávám. Přijde mi to neuvěřitelné. Vnímala jsem nás vždycky spíše jako okrajové vinařství, které možná může přinášet inspiraci, ale ne v celooborovém měřítku. Deset let děláme věci naplno, s obrovským nasazením a taky pro radost. A je hřejivé, že tu naši snahu teď odborníci uviděli a tím oceněním nám řekli, že jdeme dobrým směrem.
Jsi aktivní i v dalších projektech spojených s vínem. Co tě na nich láká a proč jsou pro tebe důležité?
Ve stejném roce, jako vznikl Plenér, jsme založili spolek Mladí vinaři. Tento projekt je pro mě velmi důležitý, věřím mu a vidím jeho potenciál i do budoucna. Sdružování vinařů a sdílení mezi sebou je klíčové. My jsme tomu dali rámec a spojili to navíc ještě tématem věku a nějakým začátkem na vinařské cestě. A pak je tu Pestrá vinice, kterou jsme s Honzou Čulíkem pořádali v roce 2023. Tomu taky věřím, a i když teď máme pauzu, doufám, že přijde čas a tato iniciativa bude pokračovat. Těmi tématy žiji, tak bych si přála nenechávat si je jen pro sebe a nabídnout je ke sdílení.
Jak vnímáš současnou vinařskou scénu? V čem se podle tebe v posledních letech nejvíc proměnila a co tě na tom baví?
Baví mě sledovat ten vývoj. Vysoká kvalita našich vín už se stává standardem. Také mě moc těší, že se pozornost začíná upírat k vinohradům – snad to není jen moje bublina. Vinaři lehce upravují styl hospodaření ve svých vinicích, nebo se o to alespoň zajímají. Někdy je těžké měnit pohled na pravdu, kterou nás naučili ve škole nebo jsme se naučili od táty a dědy. Ale svět se mění, klima taky, tak je potřeba na to reagovat. Věřím, že když se víc ponoříme do vinohradů, přiblížíme se blíž k půdě, tak to pak ucítí i zákazník. Tam bych si tu proměnu ještě přála. Aby se tak dlouho nehodnotilo víno z pozice hotového produktu nebo technologického postupu výroby – jak dlouho kde zrálo, jak dlouho se macerovalo, jakou má barvu nebo jaké všechny vůně cítíme, případně jaké kyseliny cítíme na jazyku. Bylo by fajn věnovat minimálně stejný prostor i tomu, z jakého vinohradu pocházejí hrozny na jeho výrobu a jak nad hospodařením v něm konkrétní vinař přemýšlí.
Kam podle tebe vinařství v následujících letech směřuje? Jaké trendy nebo změny očekáváš?
To je pro mě složitá otázka. Nechci předjímat ani příliš filozofovat nad budoucností. Anebo jo – vlastně ráda, ale u skleničky vína a tak, abychom na to měli čas a mohli věci rozebrat (úsměv). Chtěla bych, abychom společně pracovali na tom, aby produkty vypěstované a vyrobené u nás byly námi samotnými stavěny na první místo. V našem cítění i konání. Abychom si s hrdostí kupovali naše brambory, zeleninu, víno. A protože mám pocit, že se to postupně mění, a taky jsem idealistka, tak doufám, že to není jen mé zbožné přání, ale že můžu říct, že takovou změnu očekávám.
Jaké jsou tvoje profesní plány do budoucna? Chystáš něco, o čem se zatím příliš nemluví?
O mých plánech, o kterých se nemluví, nemluvím ráda. Mám jich spoustu, ale mám pocit, že když o nich mluvím příliš nahlas, něco se pak pokazí. Třeba loni o vinobraní jsem se nahlas těšila, že zkusíme vytvořit pét-nat, jen v malé šarži, na vyzkoušení. Pak jsem ale špatně spočítala cukr v moštu a dopadlo to katastrofálně (smích). Takže nebude pét-nat a to, o čem přemýšlím, si budu víc nechávat pro sebe (úsměv). Těším se na celý tento rok. Přála bych si, aby až mnou prostoupí radost z ocenění Vinařství roku, jsem si ji co nejdéle udržela a byla mi motorem pro další plány, období a radosti.
Foto: Vinařství Plenér
Drinking Cat
