Pavlína Švarcová: Už to dávno není jen o dobrém Mojitu
Pavlína je už osm let na Primě, dnes působí jako šéfeditorka online zpravodajství CNN Prima NEWS, kde v poslední době vede i vlastní projekt Za barem. Její profesní začátky ale neměly s médii nic společného – dobrovolničila v Člověku v tísni, pracovala v diagnostickém ústavu pro mládež a vystupovala v Jazz Docku. Ve volném čase se věnuje hudbě, krasobruslení, filmům, literatuře, enologii i počítačovým hrám. A je toho také hodně, co nemá ráda, ale nejvíc Murakamiho, špatně udělané Negroni a dělení světa na černou a bílou.
Od Člověka v tísni a působení v diagnostickém ústavu pro mládež k tvému současnému projektu Za barem je poměrně daleko. Jak se to stalo?
Nebudu lhát, už nejsem nejmladší a za ta léta jsem prošla poměrně dost oblastí. Člověk v tísni a diagnostický ústav byly štace, které mě obrnily trpělivostí a zároveň dodaly cynismu. Když jsem se před lety dostala na Primu, nikdy bych nečekala, že tu zůstanu osm let. Přece jen, u novináře už rok je mnoho. Tím, že se den co den věnuji především politickému dění, potřebovala jsem něco z úplně jiného soudku. A jelikož ráda piju v prestižních barech, řekla jsem si, že bych za to mohla být i placena. (smích) Ale vážně, právě barové prostředí je extrémně atraktivní na záběry, a ačkoli se všichni věnují jídlu a kávě, alkohol je tabuizován a nikdo mediálně do barového řemesla dosud nepronikl. A tím, že mě tohle řemeslo enormně zajímá, baví v něm prohlubovat znalosti a mám jistou mediální sílu, řekla jsem si, že by nebylo od věci spojit příjemné s užitečným a být s tímto pořadem číslo jedna na trhu.
Co tě na tvém projektu Za barem baví (a co ne)?
Baví mě variabilita a audiovizuální kreativita, kterou do pořadu s mým parťákem, kameramanem Mikulášem, přenášíme. Já si vždy vymyslím něco, co v mojí hlavě působí naprosto crazy, ale on to – a nechápu jak – zrealizuje. Zároveň mě baví poznávat stěžejní jména barmanského řemesla a jednotlivé typologie osobnosti. Přece jen jsou barmani herci a já mám možnost nahlédnout pod tu pomyslnou masku, kterou v průběhu večera jako host neprokouknu. A co mě nebaví? Kdyby mě na projektu něco nebavilo, nemohla bych ho realizovat. Ale jedna věc by se přece našla a možná mi vytkneš, že se to pře s tím, co jsem řekla před chvílí – občas se stane, že ta bariéra mezi barmanem a hostem se stírá. Je to téma k dlouhé diskusi. Jak nahlédnout pod pokličku, avšak nedostat se do roviny, kdy zapomínáme na skrupule a dovolíme si víc, než je přípustné? To je asi věc, kterou se ještě dlouho budu učit.
Jaké jsou další plány? Máš něco v rukávu, co bys na sebe prozradila a zatím to nikdo neví?
Novinářsky je tahle otázka správná, avšak na mě si nepřijdeš. (smích) Ne, čeká mě toho v tomto roce hodně – už jen úzkou spoluprací s Prague Cocktail Weekem, se kterým to táhneme už rok. Natáčení nových dílů z dalších pražských barů asi nikoho nepřekvapí, v květnu mě také čeká natáčení na Mirror Hospitality Expo, kam se moc těším. Ale hlavně, čeká nás speciální díl z úplně jiného soudku s velmi známým jménem, a to bude jak formou, tak informačně extrémně sexy.
Jaký je tvůj pohled na současnou barovou scénu v České republice?
Zdejší barmanská komunita se podle mě v posledních letech etablovala jako významný hráč na mezinárodní scéně. Už to není o tom, že se snažíme dohnat svět, ale udržujeme s ním krok a v něčem i udáváme směr. Je skvělé, že bary lpí na lokálních surovinách, udržitelnosti a kreativním přístupu. Už to dávno není jen o dobrém mojitu, ale o komplexním zážitku – chuť, vůně, prezentace, příběh a samozřejmě kult barmana. Podívejme se na nově otevřené bary typu Minus One, Forbína či Fairmont. To jsou přece místa světové úrovně pod vedením těch největších profíků. Myslím a věřím, že už velmi brzy nás čeká doba, kdy se některý z těchto barů bude pyšnit pozicí v žebříčku 50 Best Bars.
Jaký je tvůj největší barový zážitek?
Pozitivní, nebo negativní? Uvedu jen pozitivní, přece jen negativní kritiku nesou lidé špatně. Nejpůsobivější zážitek mám pár let zpět – a možná to bude znít pro někoho banálně – z krakovského speakeasy baru Mr. Black. Bylo to způsobeno tím, že jsem do té doby nikdy podobný koncept neviděla. Byla jsem ohromena, že člověk musí projít do posledního patra velmi pochybného baráku, kde dole byl navíc nějaký pajzl, kde jsem myslela, že mě někdo rozřeže na orgány. Bar jsem našla jen díky náhodě, že odtud zrovna někdo vycházel. Po rozhrnutí závěsu jsem zůstala slov zbavena. Přiznám se ale, že mi tyhle wow-efekty dost chybí. Dnes už mě jen těžko něco ohromí nebo vyvede z míry, což bych velmi ráda zas zlomila.
Foto: CNN Prima NEWS
Drinking Cat
